Studie Adriana Schiopa představuje kulturně-antropologický výklad hudebního žánru manele a jeho proměn od pozdního socialismu po současnost. Autor sleduje, jak se manele z původně marginalizované „turecké hudby“ staly v osmdesátých letech symbolem mladistvého vzdoru a diskurzu protikladného vůči zkostnatělému oficiálnímu popu Ceaușescovy éry. V postsocialistickém období žánr na čas mizí do undergroundu, kde jej zásadně proměňují zejména romští hudebníci a kde vzniká subžánr bagabonțesc, zaměřený na tematizaci mazanosti, života na hraně zákona, okázalé spotřeby a rodinné loajality. Na přelomu tisíciletí však manele opět vstupují do mainstreamu díky tanečnímu „liftingu“ a stylové kompatibilitě s globální popkulturou. Následná celospolečenská morální panika (2003+) je podle Schiopa živena orientalistickým dědictvím, elitářstvím rumunské inteligence a rasistickými předsudky vůči Romům. Autor analyzuje i důležité tematické okruhy žánru – oslavu mazanosti, bohatství, rodinné soudržnosti a narativ „zlého světa“ charakterizovaného nedůvěrou a strategiemi přežívání v podmínkách dravého kapitalismu. Text završuje přehled nedávného vývoje směrem k trapanelám, kde se manele propojují s rapem a estetikou kriminality v digitální době.